Nebeská nevěsta Zora, archetyp slovanské trojné bohyně

26. ledna má svátek Zora. Patří k prastarým slovanským jménům a je odezvou časů, kdy naši předkové neuctívali pouze své bohy a různé přírodní bytosti, nýbrž i nebeská tělesa, hvězdy, Matku Zemi, prameny, řeky, stromy, háje, vrchy i pohoří.

Ta i ona, ten i onen, tam i onde

Pro začátek je asi nutno říct, že božstvo téhož jména se u Slovanů mohlo objevit u různých etnik a v různých lokalitách. A naopak, v slovanských mýtech, většinou ústně předávaných, se bohové nebo bohyně se stejnými pravomocemi vyskytovaly pod rozdílnými jmény i v jiné podobě.

Věrohodného obrazu slovanských božstev většinou není možné se dopátrat vzhledem k nedostatku dobových zdrojů, k zničení památek po původní slovanské víře církví a k úmyslnému zkreslování skutečnosti křesťanskými kronikáři a písaři. Jména bohů se zpravidla dochovala jenom v případech, kdy jejich věhlas a kult přesáhl lokální význam. Zmínky o některých bozích slovanského panteonu se paradoxně zachovaly díky písemnostem, které měly jejich existenci potírat a popírat. Stopy po nich najdeme také v zlomcích, které dodnes přežívají v lidové slovesnosti a ve folklórních zvycích, což se částečně týká i bohyně Zory.

Co tedy o Zoře víme?

Jaká vlastně je tato čistá, spanilá, půvabná, svůdná, krásná a vznešená panna, bohyně světla, východu, úsvitu, rána, mládí, nového života a čistoty, též však poledne, západu slunce, soumraku, léčení, lásky, plodnosti, bohaté úrody a koní?

Nuže, její hlavu zdobí věnec z pavích per, příp. královská koruna anebo zorea, narůžovělý závoj utkaný ze zlatých a stříbrných slunečních a lunárních nití. Na hrudi se jí skví zářivý víceřadý náhrdelník. Barvami Zory jsou zlatostříbrná, perleťová, jemná zelená a rudá. Jejím totemovým zvířetem je labuť, někdy i vlk. Občas je spojována s bájným kohoutem, který probouzí slunce a nikdy nezamhouří oka, neboť má za úkol dohlížet na zlatého solárního hřebce.

Existuje též spojení Zory se Simarglem, jenž je v análech východních Slovanů uváděn společně s bohem slunce Dažbogem a bohem měsíce Chorsem. Simargl, zobrazován v podobě okřídleného psa či draka, je prostředníkem mezi bohy a lidmi. Obdobně jako u Zory nešlo možná o jedno nebeské stvoření, nýbrž o blížence: Sema, ochránce dobytka, a opatrovatele obilí Rgla. Občas narazíte na tezi, že jedním z úkolů Zory bylo střežit Simargla, který byl na noc řetězem přivázán k Malé medvědici. Překvapí vás, že řecké pojmenování Polárky/Zory zní Cynosura, "Ocas psa"?

Archetyp trojné, či čtverné bohyně?

Zora je trojnou bohyní, kterou představují tři dcery boha Dažboga: bohyně úsvitu, soumraku a západu slunce, neboli rána, večera a noci. Podle některých slovanofilů však byla dítětem Perunovým, což by dávalo smysl, kdybychom brali Zoru coby patronku Hromnic, které byly u Slovanů zasvěcené Perunu hromovládci. O Hromnicích, keltském Imbolcu, měl po chladném zimním období zaburácet z nebeských výšin jeho první hrom a udeřit první blesk.

Zora, jinak i Matka hvězd, symbolizuje coby Danice pannu, jako Večernice matku a jako Polárka moudrou stařenu. Můžeme ji tedy pokládat i za bohyni jarního, letního, podzimního a zimního rituálu. Dennodenní cykly Zory lze připodobit měsíčnímu cyklu ženy, kdy ve fázi dívky prožívá menarche, matky každoměsíční menstruaci a stařeny menopauzu. Na toto propojení ukazuje i její ranní rudý šat, plášť a závoj, které večer mizí stejně, jako u žen v přechodu reprodukční schopnost. Zoře se kvůli barvě červánků, které ona sama vytváří postříkáním slunce mořskou vodou, připisuje způsobilost zastavit krvácení a hojit rány.

Tři sestry jako z pohádky

V české pohádce Princ a Večernice vystupuje pouze jeden princ a jedna ze staroslovanských hvězdných sester. Tři bratři Večernice, Větrník, Měsíčník a Slunečník, v podstatě odpovídají mýtu o vazbě Zory na slunce, měsíc a větry všech světových stran. V některých legendách není dcerou, nýbrž milenkou boha slunce, jindy zase měsíce.

Zora se objevuje jako ranní hvězda Jitřenka, večerní Večernice a půlnoční "Půlnočnice". Aby to nebylo tak jednoduché, v dalších verzích starých příběhů hraje roli ranní, polední a večerní bohyně, nebo taktéž ranní, polední, večerní a půlnoční. Nicméně tři nebo čtyři nebeské sestry, všechny věrně provázejí svého otce, solárního boha, a tvoří něžnou stráž, která stojí u jeho slunečního trůnu.

První z trojice, Danice/Jitřenka/ranní Zora/Venuše, odemyká od počátku věků portál nového dne. Zlatým klíčem otevírá každé ráno bránu Dažbogova slunečního paláce, aby mohl na svém zlatohřívém oři vystoupat na oblohu. V této fázi dne nazýváme Zoru ranní hvězdou, Zorničkou, která zvyšuje životodárnou stříbrnou rosou plodnost a úrodu polí, luk i hájů.

Setkáte-li se namísto Dažboga se jménem Svarožic, vězte, že jde v podstatě o téhož solárního boha z božského sboru odlišných slovanských etnik. Na svém zlatém voze se dennodenně prohání od východu k západu a veze s sebou sluneční kotouč, vesmírné teplé vejce, v němž po úmorném stvoření světa spí předlouhým spánkem prabůh nebeského ohně a světla Svarog.

Danice, bojovná, statečná bohyně obránkyně, která je obvykle oděná do zlatého brnění a připomíná řecké Amazonky, zápolí v zájmu svých svěřenců se smrtí. Slovanští válečníci se na ni o každém úsvitu obraceli s modlitbou: "Ochraňuj mne, panno, odkloň ode mne všechny zbraně a útoky nepřátel!" Jitřenka nechrání pouze bojovníky, ale i koně. Nejvíc však pečuje o slunečného vraníka svého otce, který se pase na lukách zlatého prachu s chutí mléka a medu, které se rozkládají "na východ od ráje" Slovanů, na jiterní straně.
A zrovna na východě, daleko od světa lidí, za mnoha horami a moři, na kouzelném ostrově Bujan, kde žijí věčný život blažené duše zemřelých, sedí Danice na Alatyru, posvátném kameni prapodivných barev, přímo pod svatým veledubem. V jeho obrovitánské koruně sídlí slovanští bohové. Perun sedí na půlnoční, Dažbog na ranní, Svantovít na polední a Radegast odpolední straně.

Zpod Alatyru vyvěrají čtyři řeky, Danice dlí nad pramenem jedné z nich. Její vody jsou léčivé a mají stejně jako Jitřenka moc navracet život mrtvým. Společně s ní se tady zdržují severní, východní a západní vítr, služebníci slunce. Jitřenka/Danice je také bohyní exorcismu.

Večernice/ večerní Zora zamyká dveře slunečního paláce za soumraku, po západu slunce, po návratu Dažboga. Umírajícího otce pak předává své sestře Polárce. Večernici jsou přirazeny planety Venuše a Merkur.

Polárka/Půlnočnice/půlnoční Zora/Severka, která vládne nejtemnější části noci, bere do své náruče zesláblé, vyčerpané Slunce, které každý večer nakonec zhyne. Za úsvitu se však Dažbog znovu zrodí a celý cyklus se donekonečna opakuje. Noční Zora je bohyní magie, smrti, narození, znovuzrození a transformace.
Dle mýtů září Polárka na nočním nebi ze všech hvězd nejjasněji. Z našeho pohledu zůstává pořád na stejném místě a ostatní hvězdy se točí kolem ní podobně jako slovanské kněžky a dívky u chorovodu kolem opentleného stromku.

U plaveb na sever vedla námořníky Polárka, bezpečný navigační bod. Je dost možné, že bohyně Zora měla kdysi pro Slovany stejně velký, dnes již zapomenutý význam. Co jej znovu společně oživit?

Text: Judita Peschlová

Zdroj: Časopis Rituals, cesta životem