Když se ženy bojí být mužem aneb Nevěra trochu jinak

Každá žena chce být ženou. Na světě asi neexistuje žena, která by si nepřála být krásná. Každá žena by chtěla ze sebe mít dobrý pocit, líbit se a být vnímána svým okolím jako žena. Jak toho dosáhnout? Jak být ženou, která nepochybuje o své kráse, o svých přednostech? Ženou, která působí žensky a půvabně? A co konkrétně dělá ze ženy ženu s velkým Ž?

Pojďme se spolu podívat na několik faktů o roli ženy a muže, které mají vliv na vztahy. Na to, zda ženu muži vnímají jako ženu. Protože pokud muž vnímá svoji ženu jako ženu, tak to dost výrazně snižuje riziko nevěry u obou partnerů a zvyšuje šanci na to, že partneři spolu zůstanou dlouhodobě spokojeni.

Bojím se, že mě bude okolí vnímat jako muže

Ženy mají mnoho strachů, podobně jako muži. O mnohých z nich se mluví a učíme se s nimi pracovat, o mnohých se ale nemluví téměř vůbec. Jedním z nich je strach, že mě okolí bude vnímat jako muže. Znáte to nebo jste takový komentář někdy slyšela ve svém okolí? "Podívejte se na ni, vypadá jako chlap!" Z toho vzniká strach, který je často neuvědomělý. Strach z toho, aby mě okolí nevnímalo jako muže, vytváří limity, kvůli kterým se ženám v určitých oblastech života nedaří. A bohužel se to týká i vztahů. Dogma "nesmím být příliš mužská" je velmi staré a sahá až do dob, kdy byly ženy diskriminovány a měly nižší společenský a sociální status než muži. V tomto období se vytvořil základ pro kolektivní vědomí, že aby žena zůstala ženou, musí se od muže výrazně odlišovat, a to často i za cenu ztráty vlastního zdraví. A nebyly to jen svíravé korzety, bylo toho mnohem více. Společnost a různé doby vytvořily pokřivení vnímání muže a ženy jako takových. To se neblaze zapsalo do podvědomí všech lidí. Některé věci se vyhranily a vymezily vyloženě do strachu a některé věci se v dnešní době naopak začínají uvolňovat zase příliš. Bývaly doby, kdy bylo nemyslitelné, aby žena nosila kalhoty, a najednou se to stalo normální věcí, nad kterou se nikdo ani nepozastaví. A tu se lehce začínáme dotýkat tématu nevěry. Ortodoxní muži v těchto dobách toto chování žen vyloženě vnímali jako nevěru. Jako nevěru k pravidlům dané ženské role. Ženy to však vnímaly jako svobodu. Chtěly nosit to, co nosili muži, chtěly být mužům rovny.

Opakování historie na opačném poli

Dnes máme nový fenomén. Zažíváme naopak určité silné uvolňování hranic pohlaví u mužů. Ženy svoji svobodu získaly, není snad už nic mužského, co by bylo ženám zapovězeno. A zdá se, že to, co vymyslí žena, muž časem následuje. Jako by chtěl dorovnat skóre, vyvážit cosi, a tak muži začínají nosit sukně a lodičky. Lidem tento pohled není příjemný, mnoho lidí toto přímo odsuzuje, stejně tak jako se odsuzovaly první ženy, které nosily kalhoty. My ženy teď zažíváme, jaké to bylo pro muže, když se ženy začaly podobat mužům. Vzhledově se tedy ženy už více podobají mužům a muži se více podobají ženám, jak to ale máme v jiných věcech? Tam to často bývá naopak. Jde o zdánlivé maličkosti. Ženy se nebojí vypadat v mnohém jako muži, zároveň však v jiných věcech mají vyloženě hrůzu se mužům podobat. Pojďme se podívat na dnešní nejčastější obavy žen z určitých mužských projevů. Každá doba má své strašáky, každá doba si splete vlastní síť hrůzy z toho, jak vypadat jako žena a jak vypadat nebo se chovat jako muž.

Žena je pasivní a přijímající

Žena je ta, která je pasivní. Žena je pasivita a muž je aktivita. Určitě jste něco podobného také slyšela. Je to moderní trend dnešní doby. Ne že by to nebyla pravda, ale v praxi se spíše ukazuje, že je to celé ještě trochu jinak. Žena v běžném životě není vystavěna pro pasivitu, ale spíše pro aktivitu. Vidíme to jasněji v okamžiku, kdy si pořídí děti, kdy je jasně vidět, že žena vlastně pasivní být ani nemůže. A přijímající v ortodoxním slova smyslu také být nemůže, protože by si neudržela hranice zejména ve vztahu k dětem, ale i jinde.

Hluboký hlas je jen pro muže

Už od dětství je v nás vytvářen konflikt s mužskou energií i takovými škatulkami, v jaké tónině má žena mluvit, aby byla považována za ženu. Ženy podvědomě hovoří zhruba o 5–15 % vyšším hlasem, než je jejich přirozená poloha hlasu. A v podvědomí je skutečně tento strach zasunutý. Nižší hlas je u ženy nepřijatelný.

Ženské idoly z filmového plátna

Podívejme se na herečky, které byly považovány za idoly a symboly ženství. Nejméně 50 % z nich mělo velmi hluboký hlas a byly velmi aktivními po celý svůj život. Byly dokonce i celkem asertivní. Například jeden z nejslavnějších citátů Sophie Loren byl: "Umím říci ne ve dvanácti jazycích, a to mi jako ženě stačí." Čili přijímající ženy spíše obdivované a žádané nebyly. To vše ale potom popírá všechny výše zmíněné představy o ženství.

Jak to tedy je doopravdy?

Vypadá to, že pravdou je spíše to, že ženskost není vůbec o projevech, ale o strachu z hodnocení. Pokud se žena nebojí použít cokoli a je úplně jedno, jestli to společnost momentálně považuje za mužské nebo za ženské, potom začne vyzařovat skutečně jako žena. To znamená, že žena skutečně může klidně štípat dříví, mluvit hlubokým hlasem, ale pokud se sama u toho cítí jako žena, tak jako žena vnímána bude. Zdá se tedy, že realita je jednoduchá. Že v kombinaci se sebevědomím jsou určité projevy považovány za ženské, a to dokonce i když jsou spíše mužské. Takže ať se to vezme z jakéhokoli úhlu pohledu, tak to vypadá, že příroda má zkrátka ráda pestrost. A že příroda nechce, aby všechny ženy vypadaly stejně a mluvily vysokým hlasem, ale že si přeje to, aby jedna měla hluboký hlas a druhá vyšší. Aby se nikdo nepodobal nikomu a aby nikdo nenapodoboval nikoho. Aby každý člověk dokázal být sám sebou a aby lidé vystoupily z šablonovitého způsobu života.

Život v šablonách – být nevěrná životu

Lidé si z různých důvodů vytvořili velmi výrazné myšlení v šablonách. Určité škatulky, které do sebe pokud možno musí zapadat. A tak žena musí být nějaká a v každé době jiná. Ano, zatím jsme zažívali jen extrémy, kterými ženy dost trpěly. Ať už to byly korzety, příliš těžké a složité šaty a paruky, tak se zdá, že si vlastně tak trochu ženství i mužství stále hledá jakousi příjemnou a vyhovující formu, ve které bude dobře oběma pohlavím.

Jak nesvobodu v chování vnímá podvědomí

Nakonec je třeba říct to nejdůležitější. Jak se strach z nějakých kvalit opačného pohlaví promítá do podvědomí. Pokud si žena zakazuje určitý druh chování v domnění, že to dělat nemůže, aby nebyla hodnocena jako příliš mužská, tak to její podvědomí vyhodnocuje jako nevěru vůči vlastní svobodě. Díky tomu si začne vytvářet určité nevědomé chování, kterým se bude snažit tuto svobodu zpět do systému člověka navrátit. Tak například žena, která se bojí být i odmítající, bude v životě potkávat odmítající muže tak dlouho, dokud se sama takovým mužům nenaučí říkat ne. Protože podvědomí prostě chce mít pohromadě celou škálu všeho a vše, co se člověk snaží vytěsnit, se podvědomí opět snaží do systému navrátit. Podvědomí člověka chápe, že to, jestli jsem vnímána jako žena, záleží pouze a jen na tom, zda se tak sama cítím. Téma nevěry není tedy jen tématem partnerským, ale i tématem hluboce osobním. Partnerská nevěra, to je ten povrchnější projev, takový ten lidský, který je vidět. Existuje ale i tento hlubší rozměr nevěry, rozměr našeho vnitřního vypořádání se se strachem z toho, co si o nás kdo pomyslí, a hlavně co si myslíme někde hluboko uvnitř sami o sobě. Protože být ženou a zároveň se tak ale necítit je možná ještě větší nevěra než nevěra partnera. Protože nevěra vůči sobě samé je vždy větší neštěstí než nevěra jakéhokoli partnera. Má to ale nakonec i jednu světlou stránku. S touto nevěrou lze něco udělat. Můžeme změnit přístup sami k sobě a začít sami sobě být věrní. Zabránit nevěře partnera nemůžeme. Co ale vždy udělat můžeme, je začít být věrní alespoň sami sobě… A to tím, že se přestaneme škatulkovat, omezovat a limitovat uměle vytvořenými představami doby, ve které zrovna žijeme.

Text: Simona Lawandovská, foto: Adobe Stock