Když se ze zvyku stane zlozvyk
Asi každý člověk má své opakující se návyky, rituály a zvyky, které mu napomáhají utvářet vnitřní stav, který je vnímán jako radostný, uvolňující a relaxační. Asi každý člověk má své návyky, které mohou tělo ovlivňovat ve směru opačném, tedy způsobovat sebeničení a sebezkázu.
Někde jsem četl že...
Je až pozoruhodné, kolik vět začíná tímto způsobem. Četl jsem na internetu, viděl jsem v televizi, slyšel jsem v rádiu. Možná, či zcela jistě dostane náš současný čas, tedy toto období, za dalších dvě stě let, stejně jako předtím starověk či středověk, název. Mohl by znít třeba "velká doba mediální". Informací je dnes nekonečné množství, přičemž jejich obsah závisí na kvalitě vibrace, kterou ta která informace obsahuje. Slovem se dá uzdravit i velmi poškodit. Velká doba mediální nenápadně, a přesto markantně smývá schopnost vytvořit si svůj vlastní názor na základě svého vlastního prožitku a pochopení. To tvoří pevný základ budování vlastního sebe - vědomí, schopnosti reagovat na změny života, být odolným, tedy nebát se žít své vlastní názory, neustále je tříbit a chránit před informačními invazemi vnějšího světa.
Pusť televizi, ať tu není takové ticho...
Dnešního člověka klid děsí, protože v jeho tichu najednou slyší sám sebe. Možná, že má tak značný strach z toho, co by zaslechl v hlubinách svého bytí, že potřebuje tento hlas, tento stav sebe sama přehlušit čímkoli, co jej jen trochu zaujme a bude tvořit zdánlivě nerušivou kulisu jeho každodenní činnosti. K tomu ideálně slouží právě televize. Tím samozřejmě není míněno podívat se tu a tam na kvalitní film či cokoli, co spadá do naší zájmové činnosti, rozvoje poznání či příjemné potravy pro duši. Neustále zapnutá televize však tříští naši pozornost. Chvílemi sledujeme televizní děj, naše podvědomí reaguje na tuto virtuální realitu a mysl se přes tuto zvukovou a obrazovou kulisu snaží odstranit pravou realitu našeho života. Místo ní dosazuje předžvýkanou televizní stravu, která funguje podobně jako placebo, jako náhrada života, který se třeba bojíme žít, cítíme se osaměle či nejsme schopni vytvořit předpoklady pro změnu, která by naše bytí učinila smysluplnější a šťastnější.
Můžeš vypnout tu televizi?
Neustále zapnutou televizi, sloužící v tomto případě jako rušička, mají často lidé, kteří v sobě nesou odpor či pasivní způsob negativního reagování na své okolí. V okamžiku, kdy je televize zapnuta, se pozornost neustále vrací k programu, a tím pádem je tlumena pozornost vůči okolí. Typická večerní scéna v obývacím pokoji. Muž sleduje televizi a žena se mu snaží něco sdělit. Jakmile zvýší hlas, muž dá televizi také navíc či ženu odkáže s tím, co by chtěla řešit, na potom. "Potom" však nenastává, protože televizní program je v dnešních časech nevyčerpatelný. Co muž či žena tímto konáním naznačují? Potřebu zrelaxovat se, "vypnout", často dominanci skrze odstup. "Neslyším tě, ignoruji tě, zajímá mě více televizní pořad než to, jaký jsi měla, nebo měl den, nechci nic řešit, nezajímá mě naše společná realita, dávám přednost ,umělémuʻ světu."
Neruš! Válčím...
Další vysoce návykovou záležitostí je hraní počítačových her. Zde můžeme být hrdiny virtuálního světa, kteří dokážou zcela nemožné a hravě se dostanou za jakékoli hranice, které v reálném světě nelze překonat z podstaty. Veškerá frustrace z vlastního bytí může být rázem vykompenzována vystřílením nepřátelského vojska ve virtuálním světě. To může sloužit jednak jako uvolňující faktor vlastní agresivity, jejíž energii bychom pochopitelně v mnohem umírněnější formě používali v realitě buď proti druhým či ničili sebe sama. Nicméně musíme počítat téměř určitě s tím, že tento způsob nakládání s tímto typem energie není trvalým řešením jejího usměrnění či mnohem smysluplnějšího reálného využívání, ale závislostí, ze které se jen velice těžko vystupuje, protože kdo by se nechtěl cítit mocným a vládnoucím. V tomto případě virtuálním vojskům či trpaslíkům. Téma moci a nemoci, co mohu a nemohu, se zde zobrazuje velice markantně.
Za vším hledej strach
Žít realitu všedního dne naplno ve stavu vnitřní harmonie je někdy velice obtížné a dočasně nám mohou tyto "náhražky" být nesmírně nápomocné pro mnohá poznání, vzory, řešení, ale stále je to "jen" virtuální realita, kdy závislost na ní může poukazovat na náš strach věnovat se své vlastní skutečnosti. Na závěr nelze nevzpomenout na geniální herce Miloše Kopeckého, který zahrál roli doktora Štrosmajera v seriálu Nemocnice na kraji města tak bravurně, že jej na ulici zastavovali lidé a svěřovali se mu se svými tělesnými neduhy. Jak v nějakém rozhovoru podotkl, cítil se trapně za jejich, řekněme slušněji... naivitu.
Text: Anna Jančíková